Olga Walló

V uplynulém týdnu mi nezávisle na sobě sdělili tři různí lidé stejnou věc: Prý nevadí, naopak je dobře, když mluvím pokaždé o něčem jiném, že to, co bych já provinile nazvala a duše hop sem, hop tam je pro ně právě zábavné. I osvěžující, zejména když je to krátké. Jednou z těch tří byla devadesáti sedmiletá pianistka prstů již zchromlých, ale ducha jasného: „Nezlob se, Olinko, já už dlouhé knížky číst nemůžu, já se na ně nesoustředím, jsem stará…Ale tvoje dopisy, to je akorát, pokaždé o něčem jiném, na to dokážu myslet, celý den si pak s tebou povídám…“

V Českém Krumlově mají lávku, vede přes Vltavu z parkoviště do města pod baštami zámku, proudí po ní turisté a pozorují zástupy vodáků. Teď však méně než dříve: od té doby, co přestavěli starou šlajsnu na dlouhou, hladkou, ovšem...

Jednoho dne jsem přijela poprvé do New Yorku (všechno je jednou poprvé). Svůj první den v New Yorku jsem vyhradila  koukání jen tak ( velmi užitečná disciplína). Prošla jsem přitom celou Broadway od severu na jih, je to pořádný pěší...

Jsem dcerou toxické matky, což zanechalo zřejmé a neblahé stopy. Má to i své dobré stránky, občas to nutí k žertovným úvahám. Což je pro mozek zdravé, prý ještě lepší než ořechy.   O několik let blíže počátku našeho...

Jsem dcerou toxické matky, což zanechalo zřejmé a neblahé stopy. Má to i své dobré stránky, občas to nutí k žertovným úvahám. Což je pro mozek zdravé, prý ještě lepší než ořechy.  O několik let blíže počátku našeho...