Olga Walló

Nad Pacifikem, dlužno dodat. Show je to velkolepá, dává se každý den a po každé je jiná i stejná. Po čtvrté odpolední už je slunce dost nízko, aby se svět budil z letargie. Děti jdou zase do školy (první kolo měly ráno od sedmi do deseti), leckdo zamíří na pláž. Tam někde, kam nedohlédneš, je Japonsko. Za zády strmě zelené hory, přes které přetéká pára, a palmy, ze kterých sem tam spadne ořech. Pláž je velmi velmi dlouhá, první vlna se láme daleko, se syčením se žene hnědobílá směs pěny a písku.

Jsem z generace těch nemožných, kteří se nenarodili s internetem. Nepatřím však do kategorie odpíračů, to ani omylem. Je to sice kategorie docela důstojná a při troše soucitného vhledu ospravedlnitelná, nikoliv však praktická. Má své historické předchůdce; jejich literárním představitelem (pro nás zbylé, kteří ještě čteme knihy), zůstává pan Forsyte (John Galsworthy: Sága rodu Forsytů), který kategoricky odmítal, aby byl do jeho sídla zaveden telefon: „Copak si někdo myslí, že si na mě může jen tak zazvonit?”

Leden je všední měsíc, musíme uvažovat prakticky a střízlivě. Pro mě to znamená vstát před úsvitem jako místní; obchody otvírají se slunce východem. Takže pořádné boty, prázdný batoh na záda a hurá do našeho jediného (pěšky dostupného) obchodu. Abych zvládla i návrat s nákupem do kopce, když se do něj slunce opře, váží nejmíň dvojnásob. Jdu pěknou starou cestou, nade mnou opička hop ze stromu na strom a povykuje škuvík! neboli Co sem lezeš? Opička se ptá správně: tudy už nikdo pěšky nechodí a ani chodit nemá.

Podotkněme předem, že tak činí 10°nad rovníkem. Ač o sobě už léta ví, že není ženou do tropů. (Tento historický obrat kdysi označoval smutnou situaci chlápka, který s rodinou odjel plnit úkol bílého muže pod obratník; jeho manželka však těžko snáší to podnebí, takže je nutno ji poslat zpět do Anglie, než definitivně propadne apatii.) Nebo alkoholu, pokušení je veliké: dvanáct hodin světla prudce střídá dvanáct hodin tmy, celý rok je horko pořád stejně, vlhkost i v nejsušším období 90%...není ti do ničeho...trváš... hu! Stručně řečeno, tropy jsou covid mozkožrout.)

V uplynulém týdnu mi nezávisle na sobě sdělili tři různí lidé stejnou věc: Prý nevadí, naopak je dobře, když mluvím pokaždé o něčem jiném, že to, co bych já provinile nazvala a duše hop sem, hop tam je pro ně právě zábavné. I osvěžující, zejména když je to krátké. Jednou z těch tří byla devadesáti sedmiletá pianistka prstů již zchromlých, ale ducha jasného: „Nezlob se, Olinko, já už dlouhé knížky číst nemůžu, já se na ně nesoustředím, jsem stará…Ale tvoje dopisy, to je akorát, pokaždé o něčem jiném, na to dokážu myslet, celý den si pak s tebou povídám…“

V Českém Krumlově mají lávku, vede přes Vltavu z parkoviště do města pod baštami zámku, proudí po ní turisté a pozorují zástupy vodáků. Teď však méně než dříve: od té doby, co přestavěli starou šlajsnu na dlouhou, hladkou, ovšem...

Jednoho dne jsem přijela poprvé do New Yorku (všechno je jednou poprvé). Svůj první den v New Yorku jsem vyhradila  koukání jen tak ( velmi užitečná disciplína). Prošla jsem přitom celou Broadway od severu na jih, je to pořádný pěší...

Jsem dcerou toxické matky, což zanechalo zřejmé a neblahé stopy. Má to i své dobré stránky, občas to nutí k žertovným úvahám. Což je pro mozek zdravé, prý ještě lepší než ořechy.   O několik let blíže počátku našeho...

Jsem dcerou toxické matky, což zanechalo zřejmé a neblahé stopy. Má to i své dobré stránky, občas to nutí k žertovným úvahám. Což je pro mozek zdravé, prý ještě lepší než ořechy.  O několik let blíže počátku našeho...